Když se mění duše, mění se i tělo.

NEZVLÁDÁNÍ, JE FÁZE ZVLÁDÁNÍ.

Když se mění duše, mění se i tělo.

Pamatuju si, kdy jsem naposledy říkala, že se těším, až se začnu zaoblovat. Byla jsem vždycky ta hubená, nejhubenější holka v okolí. Ta, které ostatní holky objímaly rukama stehno a říkaly, jak je hubené. Ta, vedle které si nechtěly ostatní holky sundat tričko na pláži, protože by vedle mě byly moc tlusté.

Neměla jsem ani ponětí, že mi tyhle řeči vytvářejí nedůvěru k holkám a taky mě blokují v tom, se obléci do něčeho jiného, než jsou kalhoty a vytahaná mikina. Došlo mi to, až při nějakém sezení na terapii, kdy jsem řešila vztah s kamarádkami a ženami obecně. Ostatně, tohle není téma, které chci rozebírat.

Vrátím se k tomu, kdy jsem naposledy říkala, že se těším, až se začnu zaobalovat. Mít ženské tvary, jak moje mamka. Prsa a zadek a boky. To všechno jsem chtěla. Jenom jsem netušila, že to chci proto, aby mi daly ostatní ženské už konečně pokoj. To, co si přeju je velmi rychle splnitelné, zvláště, pokud je takové přání postaveno na nerespektu k sobě. Takže jsem se tedy před třemi lety začala zaobalovat. Nezdravě. Čekala mě velká životní změna a etapa, o které jsem neměla tušení, jak náročná bude. Ale velké změny takové bývají. Moje duše tušila, že se bude dít něco velkého a tak mě vybavila ochrannou vrstvou, která začíná teprve po třech a půl letech postupně splaskávat. Duše je propojená s tělem právě proto, aby řekla tělu: „Hele, tady se chystá něco náročného, pojďme si udělat zásoby, nikdy nevíš, co přijde.“ Když se v životě připravujeme na velkou změnu, u mě to bylo uzavření dvanácti let v Praze a návrat na Jižní Moravu, děláme taky určité kroky, k této změně. Ukončujeme zaměstnání, loučíme se s přáteli, rozcházíme se, navazujeme vztahy v novém bydlišti, balíme, prodáváme, nakupujeme. Tohle všechno se děje třeba během dvou až tří měsíců. Pro tělo a nervový systém je to, příprava na jeden velký stresor (něco nového, tedy adaptace) a zároveň, prožívání smutku, a radosti z ukončování starého (opět velká dávka stresu v těle, abychom zvládli pracovat tu změnu). V tu chvíli prostě jedeme v jakémsi režimu „nezbláznit se z toho všeho a stihnout to včas“. Do toho samozřejmě na poslední chvíli bouchne přeprava věcí na tu ohromnou vzdálenost, rozbiju skleněnou poličku v lednici (peníze z kauce dolů) a do toho všeho mi jede v hlavě „Panebože, asi dělám chybu, co budu dělat?!“ Tohle všechno je fakt velký záběr pro tělo, hlavu i duši. Všechny tyhle procesy si žádají svůj přísun energie. Když ho nestíháte naplnit spánkem a zdravým pohybem, prostě žerete jako utržení. Tělo zahajuje boj o přežití. Tedy uskladňuje zásoby na horší časy. Vaše amygdala si myslí, budeme v té díře na mamuty čekat dlouho, nesmíme umřít hlady. Takže začnete přibírat. Tuhle tukovou a vodní vrstvu si v těle držíte tak dlouho, dokud svým režimem, stravou a pohybem nepřesvědčíte svůj mozek o tom, že už jste v bezpečí. A to trvá. Mě tři a půl roku. Než se mi podařilo něco jako režim upravit tak, aby mi to vyhovovalo, měla energii vařit zdravé jídlo a nejíst rohlík se salámem a taky se dobře vyspat. U dobrého spánku ještě nejsem, ten hraje obrovskou roli na naši tělesnou vyzáž. Jednoznačně. Když budete vypadat furt dobře, asi vám nedojde, že děláte něco blbě, že? Můžete se sebou být spokojení tělesně, pokud zvládáte změnu prožívat relativně v klidu a víte, jak se za dané změny postarat o své duševní i tělesné blaho. A i když se vaše tělo změní a máte nějakou dobu kruhy pod očima a stresové pupínky, jste s tím v pohodě, protože víte, že se zvládnete dá do kupy.

Pokud jste ale zvyklí lpět na své původní podobě a nesnášíte svoji fázi změny, vaše tělo se začne bránit. Přirozeně. Více hejtu k sobě, váš mozek vyhodnocuje jako útok na sebe, tedy vypustí více stresu (chemické reakce) do těla a ten spustí obranné mechanismy podle toho, které je potřeba použít.

Ať jsou to návyky na sladké, přejídání, pití alkoholu, přemíra sportu, kdy už ale tělo nedokáže regenerovat, jak by umělo bez té dávky stresu, kterou si vytváříte rozporem v myšlenkách směrem k situaci, kterou žijete.

Co tedy dělat?

Budu se opakovat a víte to. Přijmou to. Ne, že si sednete do tureckého sedu a budete meditovat a usmívat se svými játry (Jíst, meditovat, milovat). Přijímá se tak, že pustíte ven, to, co opravdu cítíte. Já nedávno křičela na celý obývák: „Nenávidím svoje tělo.“ Nikdy v životě bych si netipla, že já budu něco takového říkat nahlas. Taky mě od toho moje ego zrazovalo. Ego, prosím vás, se nás snaží chránit od bolesti. Někdy je to dobře, jindy to překáží. A tak spustí tento režim: „Tvoje tělo je dobré, snaží se a dělá to nejlepší co teď dokáže, jsi krásná a sexy.“ Říká se tomu racionalizace (i když určité příručky tomu říkají pozitivní myšlení.) Vaše ego se vás snaží přemluvit, abyste neříkali nahlas, co cítíte, abyste se vyhli bolesti. Když tohle chování odhalíte, dostanete se k jádru toho, co si opravdu myslíte a cítíte. V tu chvíli, kdy to napíšete na papír, nahrajete jako hlasovou zprávu nebo řeknete nahlas. Začnou se dít věci, které se nemohly stát. Najednou potkáte někoho, kdo vám pomůže se vidět v jiném světle, i s tou pravdou, která zrovna vaše tělo obývá. Nebo najdete knihu, která už je v té vaší knihovně pěkně zaprášená a pomůže vám najít způsob, jak se pohnout dál. A tak dále. Prostě a jednoduše, jako kdybyste si sundali z očí klapky. Nebo hodně zamazané brýle a najednou vidíte, co vám unikalo.

Ne. Nešlo to dřív. Stalo se to teď, protože teď jste na to ready, ještě před týdnem jste třeba neměli jednu malou informaci, která dala poslední puclík na místo a bez něj byste tyhle nápady hodili brzy do koše. Teď, kdy už vidíte a slyšíte, umíte pokračovat a nezastavit se. V tom je kouzlo načasování.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *