Svůj příběh vám sdílím také pro to, abyste poznali, že i odborníci jsou lidé a mohou padnout. Možná máme výhodu, že víme, co pro sebe udělat a jak se zaopatřit. Nevýhodu ale vidím v obrovské houževnatosti a neochotě být k sobě upřímní, pokud jde o naše zdraví. My totiž musíme vydržet všechno, jinak bychom nemohli pomáhat. To je věta většiny odborníků a provázejících.
Mne zkušenost se syndromem vyhoření přinesla neuvěřitelný respekt, pochopení a pokoru vůči strastem druhých lidí.
Psal se rok 2024
V polovině roku jsem vyhořela při plném úvazku na pozici asistentky ředitele – paradoxně ne v sociálních službách, kde bych to čekala spíš. Vyhledala jsem pomoc krizového centra a dál pokračovala v léčbě pod dohledem lékaře.
Na podzim jsem nastoupila do psychoterapeutické skupiny. Po neúspěšném návratu do pracovního tempa jsem přijala i odbornou psychiatrickou péči – bylo potřeba srovnat fungování nervového systému, který byl dlouhodobým přetížením vyčerpaný.
Postupně jsem se naučila to nejtěžší: opravdu odpočívat a nedělat nic, co není nezbytné pro základní fungování. Upravila jsem si spánek a učila se přijímat pomoc i v běžných denních úkonech. Rodina i přátelé se o mě starali, pomáhali s domácností a dělali mi společnost.
Vyhoření mě na čas odstřihlo od možnosti se normálně socializovat. Díky tomu jsem se ale začala hlouběji zajímat o fungování mozku a nervového systému a jejich roli v řízení emocí, spánku a duševní pohody – a začala jsem o tom i psát.
Na podzim roku 2024 jsem prošla intenzivní sebezkušeností, kde jsem se znovu učila pracovnímu režimu a potřebovala se ujistit, i slovy odborných kolegů, že jsem schopná opět pokračovat ve své práci provázení.
Na začátku roku 2025 jsem ukončila léčbu a znovu žiji plný život a dělám práci, která mě baví.
Vyhoření není ostuda. Bohužel se každý z nás od dětství neučí zdravému přístupu k sobě a ke svým emočním potřebám – v dospělosti se to musíme naučit sami, často právě skrze náročné zkušenosti. Důležité je najít si pomoc, vytvořit si záchrannou síť a pokračovat v životě tak, jak zrovna síly dovolí.
Pokud se v tomhle příběhu poznáváte, ať už z jakékoli strany, ozvěte se mi. Vím, jaké to je být na obou koncích tohohle vztahu.
Kniha, kterou jsem psala, abych si pomohla v porozumění tomu, co se mi dělo. Nikdy mi neuměl říct víc než „Musíte si odpočinout.“
No světe div se, říct člověku, který vyhoří „Odpočiňte si.“ je holý nesmysl.
Půl roku jsem trávila intenzivně v odborné literatuře a snažila se najít fakta, který mi pomohou najít také funkční nástroje k tomu, jak se se syndromem vyhoření vypořádat.
Mým cílem bylo dát lidem zdroj, který bude obsahovat autentický boj s nemocí a zastavení. Zároveň ale bude podepřen fakty a odbornými vyjádřeními.
Knihu stáhnete tak, že kliknete na obálku knihy.
Kniha je inspirací, podporou, porozuměním. Jedná se o ukázku, která je zakončena praktickými tipy, kde si říci o pomoc, která je zdarma. Tak jako jsem to kdysi udělala já. Držím vám palce!