Řekla bych že, bez supervize: „Dobrý den, vyhoření.“

V čem mi dnes supervize pomohla?

– potřebuji si nastavovat cíl a mapovat pro sebe (i v jednoduchých úkonech) záchytné body.

– co pro mne znamená být klíčovou sociální pracovnicí (jak si ji např. idealizuji) a jak se to potkává s reálným očekáváním a nastavením pozice organizací, v níž pracuji?

Závěr?

Mám tendenci si dělat vše podle sebe a nacházet řešení a nástroje jen v sobě. Přitom! Jsem pak unavená a úplně zapomínám, že zbytečně vymýšlím něco, co je již nastaveno – dovol si to ulehčit a spolupracuj-.

Supervize je pro mě meta pomoc nad intervizemi, už jenom proto, že je upřená pozornost na mě a já mohu bezpečně opustit svou obranu – budu za blbce, když se přiznám, že něco nevím.

Proč to píši?

Chci, aby lidé pracující v sociálních službách věděli a respektovali, že nejsou jen provázející, ale jsou také lidé, se svými vlastními obavami, obrannými mechanismy a copingovými strategiemi.

Pokud si je nedovolíme prozkoumávat a aktulizovat , budeme vyčerpaní, frustrovaní a nebudeme vědět proč.