Moje podrážděné chování je schovka pro strach zkusit to po svém.

Poslední dva dny se potýkám s podrážděností. Tělo mě táhne za krkem, potom mě pobolívá pravý spánek na hlavě, píchnutí sem, píchnutí tam.

Říkám si, sakra, zase jsem unavená, je to na hovno. Jediné, co potřebuju udělat už od včerejšího dne, je domluvit se s druhou stranou, zda můžeme naši dohodu prodloužit. Potřebuju si odpočinout a mít prostor pro sebe. Říkám si, ne, nebudu to odkládat, slíbila jsem to na včerejšek, a dnes už je pozdě. Musím to dotáhnout do konce. Ale stále zapomínám v rozhodovacím procesu na druhou stranu. Na tu, která může a nemusí říct, to nevadí, můžeme to posunout. Je to ok.

V tu chvíli, kdy si toto uvědomím a přizvu tím do dohody druhou stranu, začne mi být líp. Vůbec mi najednou nevadí, že musím s balíkem v dešti na podací místo. Najednou je pro mě procházka v dešti zajímavá. Jednak, protože se pro to můžu rozhodnout sama a nemusím. Ale hlavně proto, což dělá první důvod opravdu nedůležitý, že jsem vyjádřila svou potřebu. Ať je nebo není přijata. Je to jedno. Najednou se cítím zase o fous svobodnější, tělo nebolí a energie se vrací.

Zázrak? Jo, možná. Zázrak jménem asertivita. Mluv o svých potřebách tak otevřeně, jako ty přistupuješ k potřebám druhých. Víš, že je můžeš respektovat, ale také nemusíš. Také víš, že můžete najít jiný způsob.

Pokud ale nebudeš mluvit a budeš dusit svoje, ach jo, chtěla bych to takhle, ale to nejde, přece nebudu ta vybíravá a musím držet slovo. Aaa láry fáry. Pohlaď svého vnitřního srágoru a uzurpátora svobody. Tvojí svobody. Můžeš dělat, co se ti zlíbí, pokud v tomto dělání vždy držíš respekt k druhé straně a dokážeš přijmout ne stejně tak, jako ho dát.