Říct ne, jasně skvělé záležitosti, je čiré bláznovství.

Sedím na gauči, pročítám si inzeráty s byty a vidím jeden. Píše se v něm nabídka na domeček, kousek od Prahy, za pár kaček, nádhera. V tu chvíli cítím ten maličký vjem, pocit, jakoby mi kulička, nebo kapka vody spadla uprostřed hrudníku. Znám ten moment. Vím v tu chvíli, že je to jasné ne. Jenomže moje hlava je rychlejší a valí jeden argument za druhým. Tohle přece chceš. Chceš zahradu, chceš relativní samotu a hodně prostoru, velkou kuchyň a odpovídá to tvému budgetu. Moje srdce říká, to není ono, argumenty nejsou třeba, ale pokud přece jen hrajeme tuhle hru. Nechci tam být tam sama. Bojím se. Hlava se stále nevzdává: „Ale prosím tě, kdy ses ty bála, strach neznáš, pojedeš se tam podívat, vždyť je to přesně pro tebe, nějaký kámoše si vždycky najdeš.“ To je pravda, to je svatá pravda.

Den před se cítím velmi podrážděná a unavená. První red fleg u člověka s vyhořením je, když začne být podrážděný. Podráždění přichází s citelnou únavou. Přitom vím, že je pro mě na výsost důležité, dát si alespoň jeden den volna, bez jakýchkoliv naplánovaných aktivit. Hlava říká, nasrat. Jedeme flow, přichází příležitosti a tobě frčí léky, alespoň zjistíme, co vydrží (ty léky a vlastně i já). Nevím, jak ty, čtenáři/čtenářko. Ale moje hlava se zdá být jako hustě toxický prevít. Fuj, chce se mi říct. Fakt.

No nic. Znám se a tak píšu kamarádovi. On mi píše, ty hele, zní mi to, že jsi opravdu na hraně se silama. Jenom sice zopakoval, co jsem psala já, ale hrozně mě tím nasrala. Proč mi nepomůžeš, nepodpoříš mě, nepřijdeš s něčím, abych tu prohlídku zvládla a nemusela se tak trápit. A pak mi to došlo. Vždycky, když mě takhle štve, tak se začnu štosovat do role, já to dám! Vole! Podívej se na mě, jak se nenechám zastrašit svým limitem. V tu chvíli, kdy se začnu takhle prsit, je mi jasné, že se válcuju a jdu přes sebe jako naposledy, kdy jsem si slíbila, že si to už dělat nebudu.

No je to zvyk. Ten je prý železná košile a ta se sakra těžko sundává. Takže jsem se chytla za nos. Kopla jsem svoje nabubřelé ego do zadku a řekla, tak takhle ne. Zkusila jsem napsat do zprávy ten scénář, kdy se na to vykašlu. A najednou ti cítím takovou úlevu. V tu chvíli vím, že odříct, sice úžasnou nabídku, je cesta dobrým směrem. Ten scénář, kdy něco vypadá úžasně, ale něco uvnitř mě (vlastně jsem to já, ale ještě tak moc si nevěřím) mi říká, NA-AH!

Víte, dřív bych udělala to, že bych chtěla celému světu a hlavně sobě! dokázat, že na to mám, že se přece nemůžu zastavit před tak skvělou nabídkou jako je levné bydlení, o kterém si sním. A je teď a tady, když po něm nechňapnu teď, už lepší nebude a já budu další měsíc hledat marně a pak litovat, že jsem tu svoji debilní únavu prostě jen nepřemohla. Jenomže tady je zakopaný pes i s vodítkem. Já už konečně potřebuju dávat sebe a to jaké mám možnosti na první místo. Ne se neustále podřizovat běhu věcí.

Já už přeci vím, jak to jde, když upřednostním sebe a svůj vnitřní hlas. Že se najednou zázračně podmínky přeskupí a hle, vše jde najednou mnohem hladčeji a já se nemusím nemít ráda za to, že jsem tak slabá a nemůžu se spolehnout na své síly, když je potřebuju! To je potom život úplně o ničem. Neustále jen sedím doma, nebo odpočívám, abych šetřila síly. Na co? Na až? Pak se cítím akorát tak ještě víc bez života a k ničemu. Takhle jsem měla krásný týden plný setkávání s lidmi, které mám ráda a přineslo mi to zase větší chuť a energii žít svůj život.

A neváhám, abych si tyhle pocity shodila ze stolu, jenom protože mi došla energie a je zase čas odpočívat? Přitom, i když jsem byla zdravá, měla jsem výhradně jeden den jen pro sebe a nic si neplánovala. To byla moje chvíle, kdy jsem čerpala energii zpět.

Takže žádné takové. Moje energii je jen jedna, stejně tak jako zdraví. Pokud jen jedna maličkatá část mě říká ne. Je to ne a rozhodně to není ano. Jasně. Můžu tomu dát dvacetčtyři hodin. Ale prostě přijde další situace, která mi nabídne znovu tu stejnou reflexi, ne.

Můžu se buď dokola neustále vyčerpávat nad situacemi, lidmi, věcmi nebo si začít naslouchat, klidně se sebou vést dialog, ale respektovat sebe ve své plné kráse. Věřím tomu, že přestanu být vyčerpaná a jestli mi život už teď přijde krásný, tak s touto novou dovedností bude Ráj na zemi.