Moje tělo nebo já?

Jak už víte, navštěvuji terapeutickou skupinu. Taky, jak už víte, opravdu nemám chuť ani potřebu se tajit tím, že jsem nedotknutelné průvodce, který nikdy nebyl na terapii, neměl problémy a život má absolutně vyrovnaný. Ano, stejně tak jako lékaři bývají nemocní, i terapeuti mají své životní výzvy a také mají právo se sesypat. Když se to stane, mám jako ten, kdo v těchto situacích byl na straně průvodce, tu výhodu, že vím, kam sáhnout pro pomoc a hlavně si o ni říct. Přeci nebudu kázat něco, co sama neumím.

Naše vedoucí skupiny, paní psycholožka, je fakt dobrá v tom, laskavě vypíchnout to, s čím straglujeme. Není to ta otravná otázka nebo poukázání tónem, u kterého se vám naježí chlupy i v podpaží, které nemáte. Prostě a jednoduše jakoby vezme z celého našeho vyprávění to důležité, které pak propojí s jejím laskavým pohledem na danou situaci nebo problém.

V tomto případě to byla věta. No a Karolíno, je to teda vaše tělo, co něco potřebuje, nebo jste to vy?

Pro mne to v tu chvíli byla naprosto magická věta. Jak se říká odborně „aha moment“

Zaobírala jsem se vyprávěním o tom, jak se učím respektovat svoje tělo. Kdy jsem na něj naštvaná a nesnáším ho, protože mi ztrpčuje život. Kdy jsem na své tělo hodná, protože mě ještě pořád drží pohromadě. A do toho přistála výše zmíněná otázka. Usadila mě, jako dobře mířená rána boxera. Není náhoda, že mi zrovna hraje do uší Shape of You od sympaťáka Eda.

Takže co se najednou stalo? Ptala jsem se sama sebe, proč a co mě vedlo k tomu, abych sebe (já) oddělila od těla? Kdy se ze mě stala Karteziánka a oddělila jsem tělo od duše. Od sebe, od mého já. Kdy se to stalo, nevím. Mám za to, že moje tělo funguje mimo a absolutně bez mé kontroly od malička. Ale tahle mádžik věta pro mě byla vysvobozením se od toho, kdy se neustále zaměstnávám zbytečnou starostí o dvě odlišné proměnné – já a tělo – mnoho energie šlo zbytečně do prdele. Škoda. Nevadí. Od toho se učím, od toho mám otevřenou hlavu a od toho jsem šla do skupiny. Aby se mi podařilo přestavět ty základní kameny, které nedrží, které začaly praskat a dělat mi v životě nepříjemno. Jedním z těchto kamenů bylo přesvědčení, že tělo je samostatná jednotka, která rozhoduje o tom, co se semnou dnes bude dít. No není to tak. Protože když takovému myšlení věřím, nedělám nic jiného, než že se starám a dopřávám svému tělu a na sebe tak trošku prdím. Ačkoliv, víme už od dob antických, že tělo a duše (já) jsou jedno. Tedy se přirozeně ovlivňují, ale stále jsem to já.

Já jsem ta, kdo potřebuje odpočinek, ne moje tělo. Já jsem ta, která potřebuje najíst, ne moje tělo. Já jsem ta, kdo potřebuje obejmout. Ne moje tělo, aby produkovalo dostatek oxytocinu. Já potřebuji uzdravit, ne moje tělo, které prožívá všechny symptomy syndromu vyhoření. Já. Já je ta veličina, která hýbe mým světem. Já chci ve světe fungovat lépe, být ohebná, pružná a cítit se zdravě, ne moje tělo. Já se rozhoduji, já přebírám zodpovědnost, ne moje tělo.

Víte co mi došlo? Vidím to teď všude a velmi zřetelně. Na sítích je tak moc odkazů na to, jak pracovat se svým tělem, nebo duší. Ale kdo mi řekne, jak mám pracovat se sebou? Jak mám tyto dvě proměnné (tělo a sebe), dát dohromady? Protože ony jsou dohromady. Pořád, 24/7. Nebo ne? Odkládáte si snad v noci duši na noční stolek? Asi ne, že? I když se říká, aby tělo mohlo opravdu dobře regenerovat, duše jde do říše snů (někdo to má tak, že do jiné dimenze). A já říkám, wha not? Vždyť je to v pořádku, cestovat do jiných dimenzí. Nebo snad potřebuju černé na bílém, aby mi někdo dal razítko na papír „Ano, můžete věřit na dimenze a nebudeme vás pokládat za blázna.“ Prdím na to. Nezlobte se na mě. Ale jsou to kraviny, nad kterýma se můžeme hádat do nekonečna. Jestli to někdo nazývá sen nebo jinou dimenzí, mě opravdu nijak žíly netrhá. Ostatně, kdybych žila ve škatulkách a měla pokaždé překvapený výraz, zřejmě by se mi už nikdy nikdo nesvěřil. Nejsem tady od toho, abych kohokoliv hodnotila o tom, jestli si vymýšlí nebo ne. Pokud tato slova a obrazy a zkušenosti tvoří jeho život. Oukej. Pojďme se bavit o tom, jak s tím naložit, necítit se v ohrožení a neohrožovat tím ostatní.

Abych tedy uzavřela téma tělo a já. Můžu vám říct, že se mi teď dýchá mnohem volněji. Protože, jednak jsem přijala zodpovědnost za všechny procesy v mém životě. Jsem frustrovaná, protože nemám dostatek intimního kontaktu, jasně, pak mě umí svědit celé tělo. Ale nebudu řešit, jak si jen vyčistit játra, která jsou zřejmě zanesená nezpracovaným vztekem, ale také budu ve svém životě říkat více „Prosím tě, můžeš mě teď obejmout?“ nebo „Prosím tě, zůstaň tady semnou dnes přes noc, cítím se sama a pomáhá mi, když se ráno vzbudím a můžu pozdravit živou duši, která semnou promluví.“

Já jsem ta, kdo něco potřebuje a ví a umí si zařídit, aby věděla, že něco potřebuju. Ať už je to kůra na očistu jater, nebo objetí. Je to úplně jedno, jestli sítím tělo nebo duši. Protože jsou jedno. Obojí je tak úzce semknuté, že si tu výživu předají. Pokud jste ale žili nějaký Masakr motorovou pilou ve svém životě, kdy jste z toho onemocněli jako já, je potřeba valit co nejvíce výživy na všech úrovních a proměnných, které tvoří moje já. Bavíme se o bio-psycho-sociálně-spirituálním modelu. Který popisuje naše potřeby, které nás propojují se světem. Od kterého jsme, chtě nechtě, také neoddělitelní. I když byste se snažili zůstat jen doma a živit se dovážkou službou, pořád to pro vás někdo musí uvařit, musíte se zkontaktovat s nějakou službou a pro někoho pracovat nebo komunikovat se sociální správou. Ne, nemůžete se oddělit, stejně tak jako vaše duše od těla. O tom ale někdy jindy. Mějte se krásně!