Proč přijde vyhoření do života?

Přemýšlím, jestli jsem si někdy položila otázku proč? Proč já a proč je to tak hrozné?

Teď si to neuvědomuju, ale možná by mi někdo z mých blízkých řekl opak. Určitě jsem mnohokrát plakala a křičela, „Už dost, už nechci, prosím, zastavte to někdo.“ Moje máma mi tenkrát při objetí poklepávala po zádech, když jsem usedavě plakala a říkala mi: „Musíš to prostě nějak vydržet.“

Tohle je přesně to, co nemusíte a ani nemůžete. To jste dělali zřejmě celý život před tím, než jste vyhořeli. Vydrželi jste tu otravnou rodinnou oslavu, protože jste chtěli někomu udělat radost. Vydrželi jste ten týden na horách v horečkách, protože přece vy se jenom tak z něčeho neposerete. Vydrželi jste ten sex, který vás vlastně v tu chvíli vůbec nebavil a možná vám byl i nepříjemný. Vydrželi jste v práci vždycky o pár hodin déle, protože máte rádi práci dodělanou. No a tady to začíná a končí.

Takže rozhodně při vyhoření nic držet už nejde. Tady se všechno pouští. A když myslím všechno, tak všechno.

Pokud mám ale odpovědět na otázku, proč vám přišel do života? Dá se na to pohlížet z pohledu existencionální terapie. Existencionalisté se zabývají hlubšími otázkami typu: „Proč se mi to stalo?“, „Má můj život ještě smysl?“, „Když přijdu o ni/o něj, můj život skončí.“ a tak dále.

Syndrom vyhoření, je, z mého pohledu, ještě laskavá stopka. Mnohokrát jsem děkovala, že můžu odpočívat doma, i když jsem tu sama a ta samota mě občas rvala na kusy. Taky mě tahle hnusná samota občas vzala uvnitř mě někam, kam jsem roky, možná nikdy, nevlezla. Je to mrcha. Co si budeme. Ale bylo to třeba. Stejně tak i vyhoření. Laskavá stopka to bylo i kvůli tomu, že jsem nemusela skončit třeba na celoživotní dialýze v nemocnici. Případně v té nemocnici nemuset být kvůli masivním zraněním z bouračky třeba půl roku. Ano. Syndrom vyhoření je zastavení, jako každé jiné. Je jenom na vás, jak ho budete, jestli vůbec, chtít číst a rozumět mu.

Syndrom vyhoření se každému jedinci projevu na jiné úrovni. Úrovně jsou tělesné, mentální a duševní. Mě to nejvíce sebralo na tělesné úrovni a trochu méně na té duševní. Mentální schopnosti jsem měla po pěti denní krizové intervenci dobře restaurovanou a mohla jsem se v tom všem alespoň začíst do knih a hledat řešení na svůj stav. Mohla jsem psát knihu, mohla jsem přemýšlet. Krizové centrum mi pomohlo hlavně v tom, že jsem dostala pět dní absolutní dovolené. Nemusela jsem nic, kromě toho, že jsem musela vstát, být na ranní skupině, přes den odpočívat a večer jít znova na skupinu. Skupiny pro mne v tu chvíli byly důležité, abych to, co se dělo uvnitř mě, mohla říct nahlas a nemusela s tím chodit spát. Velká úleva. Svět tam venku na mě nemohl, byla jsem v bezpečí. Telefon přestal zvonit, zmizela jsem a bylo to za pět dvanáct.

Tento kámoš syndrom, pro mě udělal velkou službu. Donutil mě, zastavit se. Tělesně jsem ušla pár metrů, duševně jsem vyplakávala moře slz. Čím více jsem odpočívala, tím více se zklidňovaly i emoce. Někteří lidé jsou na duši odpálení tak, že trpí velkými úzkostmi, nebo dokonce panickými atakami. Někomu se to zvrhne spíše do depresí. Každý takový duševní projev mluví za sebe. Úzkosti říkají: „Kam se chceš natlačit a proč? Očividně je ti to malé a nesnažíš se pro sebe, ale někoho jiného nebo pro uznání.“ Deprese může říkat: „Někde jsi nechal/a svoji moc, svoji sílu jednat za sebe, mluvit za sebe, umět se zdravě naštvat a říkat ne.“

Všechny tyto příznaky se dají krok po kroku rozklíčovat a děláte to kvůli tomu, abyste věděli, jak se z toho dostat ven. Nechtějte se z toho dostat ven proto, že chcete zase zpět do starého života. Využijte tuhle „laskavou“ šanci změnit to, čím jste se odrovnali. Jinak vám můžu slíbit, že příští lekce bude fakt hnus. Pro mě už byl velké hnus tohle. Být takhle moc nesoběstačná, říkat si i s úklidem a vařením o pomoc, pro mě bylo hodně náročné. Ale pokud jsem nebyla schopná za běžného fungování nezdravé chování vůči sobě změnit (říct si o pomoct). Bylo nutné, abych to pochopila touhle metodou, kdy mi byla vzata možnost vykonat i ty nejběžnější činnosti. Až takhle to umíme pochopit. Až když si sáhneme na hranici, která je nám bytostně nepříjemná. Můžeme s tím bojovat. To jo. Ostatně syndrom vyhoření má jednu velkou výhodu. Nepustí vás. Pokud se chcete zdrogovat antudepresivama a valit dál. Do toho. Já si je nechala nasadit až po čtvrt roce, kdy jsem si byla jistá, že žádnou další vnitřní práci a změny neudělám, dokud si pořádně neodpočinu. Antidepresiva vám vrátí určitou možnost fungování. Ne všechnu. Tahle možnost neslouží k tomu, abyste pokračovali ve své dobře odvedené práci s názvem „Ničím si život“. Tahle možnost je k tomu, abyste si dřepli na prdel, nebo se šli projít a lamentovali s psychoterapeutem, psychologem, psychiatrem nad tím, proč jste si přivodili tohle peklo.

Syndrom vyhoření se vám projevuje, jak už jsem napsala na třech úrovních. Mentální, duševní, tělesné. Na každé úrovni jinak intenzivně. Podle toho, která ta část je zasažená a jak moc, poznáte, kde jste dělali chybu. Nepouští vás tělo? Tak to rvete na sílu. Nepouští vás duše? Tak odmítáte projevit emoce, svoje potřeby, chtíč, cokoliv, co je spojeno s vaším uspokojením. Potlačujete to třeba právě při sexu. Přece nebudete sténat, i když moc chcete, nebudete za řvoucí histerku. Nebudete se kroutit, protože by to mohlo vypadat divně. Už vůbec si neřeknete o konkrétní polohu, protože byste byli moc nároční a co kdyby se partner/ka naštval/a? No a to jsou pevné základy, na kterých syndrom vyhoření stojí a vy tyhle základy potřebujete přestavět. Přestavba už není tak složitá. Protože syndrom vyhoření vám je úspěšně zbořil. Respektive, mě se to stalo.

Postižení a úbytek na mentální úrovni může sdělovat informaci o tom, že jste v životě příliš v rozumu. Moc nad tím přemýšlíte, nemáte páru o tom, co je to empatie. Máte prostě cíl a jdete za ním. Hlava nehlava. Nebo právě až moc hlava. Tím, že se najednou nedokážete soustředit, dát dohromady souvislou větu a rozhodně ani nemáte chuť se s někým bavit. Je jen známkou toho, že jste to zřejmě přehnali i sociálně. Máte se třeba naučit být sami. Podívat se na svoje priority a zjistit, jak ty vztahy vlastně vedete. Jestli moc lidem nestrkáte svoje rozumy. Může tam toho být mnoho.

Syndrom vyhoření, nemůžu říct, že je to dar, protože bych se asi pozvracela. Ne proto, že je to ezo, nebo až příliš přesahovat. Ale smrdí to takovým tím divno pozitivismem, který mě na začátku pěkně štval. Můj úkol byl, nauč se být naštvaná a dát to najevo. Přestaň ve všem vidět to dobré. Na to ještě bude čas. Pokud cítíš hněv, prožij ho a neodsouvej ho na druhou kolej. Je tedy fakt, že třeba v krizové intervenci se říká, krize je příležitost. Jenže i na tuhle příležitost potřebujete energii a motivaci. Ty rozhodně na začátku vyhoření nemáte. To je prostě debilita, chtít po sobě vidět hned na začátku příležitosti a to dobré. Na to opravdu ještě bude čas. Teď si holt budete muset zašpinit ruce, někdy i prádlo a trochu nechat to tělo, hlavu i duši, ať se zbaví toho balastu a bahna, které jste si tak pracně do sebe naházeli.

A víte co? Vy to zvládnete. A víte jak to vím? Protože jinak by jste to nezažívali. Ne nadarmo se říká, že v životě máte jen to, na co máte potenciál. Takže jestli jste vyhořeli a je to fakt zlé. Jděte na krizáč, jděte na terapii, za psychiatrem, změňte se. Poděkujete si a váš život, to vám garantuju. Bude mega hezký.