Sdílené neštěstí je poloviční. Sdílené štěstí je dvojnásobné.

SKUPINOVÁ TERAPIE?

Jak poznáte, že je pro vás?

Neumím mluvit o sobě, natož ještě před lidmi. ŘÍkáte si právě teď. Proč bych pro Bůh chodil/a na terapii ve skupině? Právě proto, že neumíte a nevíte. Hele, já jsem prvotřídní introvertka a miluju samotu. Větší skupiny lidí vyhledávám zřídka. Skupinová terapie ale není o tom, jestli se rádi chodíte bavit do hospody, na festivaly, nebo na pletací kroužek. Skupinová terapie je trénink toho, umět říct nahlas před lidmi to, co už si asi po sté píšu do deníku a furt se točím na tom stejném místě. Zřejmě právě proto, že někomu nebo jen sobě, nejsem schopná přiznat, co cítím a říct to nahlas by mohlo znamenat, že jsem… hmmm. divná? Ta co moc řeší? Někdo by mohl zjistit, co si opravdu myslím a pak by mě pomluvil/a?

Už si ani nepamatuju, jaké to je, řešit tyhle otázky. Nepamatuju se, co mě zastavovalo v moment, kdy jsem měla říct něco o sobě před skupinou. Tohle je moje silná stránka. Projevit se, není můj problém před skupinou. Proč jsem tedy do skupinové terapie nastoupila? Protože v rámci syndromu vyhoření se mi přestavily základní hodnoty a priority. Začala jsem zjišťovat, že chci něco úplně jiného než dřív a že když o tom mluvím, dějí se samé konflikty. A co udělám já? Stočím si o na sebe, že dělám něco blbě. Ale ne! Ono je to i tak, že jsem dřív byla jako tank a moc se neprdlala s tím, co si kdo bude myslet a říkala jsem na první dobrou to, co bylo na mém jazyku nachystáno. Potom jsem se, už si ani nepamatuju proč, proměnila v tichou, ušlápnutou holku, která těch názorů moc nemá. Zato teď, teď hledám ten střed, a proto chci kolem sebe bezpečné prostředí a lidi, kteří se v tom životě nacházejí na podobném místě. Na bodě nula, odkud tvoříte, někdy také označováno jako chaos. A my terapeuti máme jednu super vlastnost, umět se ve věcech poštourat. Milujem, když tomu přijde na kloub a něco se o sobě naučíme. Chaos a krize jsou pro nás příprava na to, co jsme si vlastně přáli, ale to se musí urodit ze změny. Víte jak. Jak říká můj kamarád Daniel, který je psychologem v Bohnicích. „Jsme prostě divní a patologický, ale někdo to dělat musí, tu práci.“ 😀 

Co nesnáším víc než mít hlad a být unavená, je cokoliv, co mi ubírá na volnosti a svobodě. Nikdy jsem si nemyslela, že zrovna já, ta vždycky tichá holka, která pozorovala z velmi bezpečné vzdálenosti ruch skupiny. Vám bude psát o tom, jak je pro mě důležité umět fungovat ve skupině a mezi lidmi v pohodě. 
Nenechte se mást svými právě probíhajícími myšlenkami. Ono totiž není skupina jako skupina. Být ve skupině má mnoho podob. Bavíme se o pracovních skupinách, kde máte zřejmě jinou roli, než ve skupině, kde se potkávají jen vaši rodinní příslušníci a úplně jinou roli se svými nejbližšími přáteli. 

Naučte se rozlišovat sebe v různých kontextech, situacích a v různé společnosti. Můžete si odlehčit od toho neustálého tlaku na sebe „Ach jo, tos tomu dneska zase dala, to ses ale předvedla. Nemohla jsi znít chytřeji? Vždyť umíš být i vtipná.“ Za prvé, pojďme se shodnout na tom, že vtipný a chytrý jsou přídavná jména, která si každý překládá jinak a taky na základě nich očekává různé chování od lidí kolem. A vůbec, umět rozesmát partu lidí a ještě u toho být chytrá? Fuuu, to je sakra výkon. Úplně jiný výkon oproti tomu, když jste s někým sami. V páru máte čas a prostor si v klidu načíst, na co člověk reaguje a naladit se na sebe. Ve skupině, tohle ladění se trvá různě dlouho podle toho, jestli jste spolu někde týden v kuse nebo se vídáte jednou za měsíc, a nebo ty lidi vidíte poprvé a naposledy. Fantastické na vás je to, že nejvíc často potřebujete zapůsobit na tu skupinu, kterou vidíte poprvé a naposledy. Když se vám to nepovede, podle vašich představ, jste pro sebe za břídili. 

No… a přesně tohle je začátek k tomu, začít přemýšlet o terapeutické skupině. 

Nedokážu si představit, kde je paradoxně jednodušší naučit se opravdicky říkat nahlas to, co cítím, co chci a co mě štve. Především to, co mě štve. To říkáme nejméně často, a nebo v druhém extrému, až moc často a hodně nahlas. Not okey. 

No ale proč teda ta skupina? Proč ne individuální, když už se mám někomu svěřovat? 

Skupinová terapie je velmi výjimečná jednou proměnou. Dynamika. Ta různorodost lidí v úzkém kruhu, kde společně sdílíte slzy, nasranost, štěstí z prvního rande a nové práce. Tohle všechno vytváří emoce a ty přispívají k blízkosti. Tahle blízkost, tu máme lehce romantizovanou. Je to taková mrška, schovaná za růžový závoj, a přitom když ho odhrnete a jdete blíž zacítíte a uvidíte něco, co se vám fakt nelíbí. Víte jak to je s partnerem. Nějakou dobu se od sebe netrhnete a potom se stane ta divná věc. Sedíte spolu na gauči a najednou hrozně nahlas mlaská u jídla a ještě si… cože?! On se fakt rýpe v zubech nehtem?! Ještě by se mohl… ooo né! On to fakt dělá… poškrábat na zadku. A do toho mu smrdí nohy už od té doby, kdy dorazil domů a ani si je neměl potřebu očváchnout?! Hovado!! Ou… fuj… tak to je konec! 

No a takhle to přesně s tou blízkostí je. Naláká vás a pak bum! Realita. Jasně že jo. Když je vám s někým dobře a uvolníte se, pak teprve jste sami sebou a pak teprve se může ukázat, jak moc se umíte mít rádi. Jenomže! A tady začíná ta práce. To co nejčastěji lidi do terapií nosí jako téma, protože toho člověka mají přece rádi, tak kde se to pokazilo?
Ono se to vůbec nepokazilo. Díky zažívané blízkosti a intimitě se vytvoří prostor pro komunikaci o vědách, které nám vadí a potřebujeme vzájemně vyladit. Asi jako když někdo rád spí v zimě a někdo potřebuje topit. Tak si v noci otevřete okno a topíte a ten, který má rád teplo si lehne pod dvě peřiny. Nebo cokoliv. Pojďte mi ale říct, jak na tohle přijdete?

MUSÍTE SI TO ŘÍCT:-).

Jak?

Tady nastává mnoho momentů, než že bych někomu řekla, že je prase, ať si kouká ty haksny umýt, raději odejdu z místnosti a pasivně agresivním přístupem (hlasitým odfrkáváním, poznámkami na puch, otevíráním oken a kupováním sprejů na nohy, o které se nikdo neprosil), řeším svoje nepohodlí. 
Na skupině se tento moment děje taky, a protože je tam více lidí, můžete si říct o skvělou zpětnou vazbu ,jak na to. Co mám dělat? Bojím se, že pak odejde, když si budu stěžovat. Nebo mi řekne, že mi taky smrdí nohy, nebo jsem nedokonalá v něčem jiném. Nebo se prostě pohádáme. To já nechci. 
Skupinová dynamika, o které jsem psala před chvílí, ale umí jinačí zázraky. Říkám tomu instantní terapie. Umí tak rychle zafungovat mezi lidmi díky otevřenému tématu, které vzbuzuje konflikt mezi zúčastněnými. Že se naučíte v jedné hodině nebo dvou skoro všechno. Říct co cítíte, zdravě se naštvat, postavit se za sebe, vyslechnout druhého a dojít k řešení. Skupinová terapie má totiž jedno velké eso v rukávu. To je terapeut. Terapeut vás nenechá na holičkách. Nenechá konflikt dojít do momentu, kdy se do sebe lidi bezhlavě pustí a vynadají si, prásknou dveřmi a odejdou. Terapeut drží prostor. Vrací vás k sobě a dává vám tu cenou příležitost všímat si sebe. Přestat používat nadávky na druhého, vyčítání, hodnocení a všechny ty věty, které jsme se naučili říkat, když se nám něco na někom nelíbí, nebo se nám nelíbí, co dělá. Ty totiž způsobují onu bolest, nepochopení a odtažení jeden od druhého. Nechává nám pachuť v puse, jako po hodně nepovede párty, kdy jsme míchali alkohol a rozhodně jsme věděli, že to bude další den hodně na prd. Takhle je to i s těmito útočnými větami v hádkách. „Dej mi pokoj, nebudu si mýt nohy hned po práci, jsem utahanej a ty jsi asi taky, protože jsi pěkně přecitlivělá, měla by sis jít dát čokoládu, ať jsi víc v klidu.“ „Chtěla jsem po tobě jednu jednoduchou věc a ty pro mě neumíš udělat ani to. Za to já se můžu, jenom co přijdu domů, přetrhnout, aby byla večeře a čisto. Jenomže s tvýma smradlavejma nohama je to jako dost zbytečný a nechutný.“ 
A je to! Pak začnete vytahovat, tehdaa jsi mi řekl, a nebo, tvůj táta mi tehdá. A jedete bomby, kdo z koho. 

Na skupinové terapii si tohle můžete vyzkoušet. Samozřejmě se tam ze začátku všichni hlídáme a snažíme se být navzájem respektující. Ale pak se dřív nebo později někdo uvolní natolik, že se začne chovat, jak je zvykl, řekne něco, co vás zasáhne velmi hluboko a může nastat ta opravdová práce a posun tam, kde chcete být. Ve zdravém vztahu, kde se nemusíte pokaždé poštěkat jako děti. Můžete zkusit i vztah, kde jste většinu času dospělí a řeknu vám, je to nádhera, velká úleva. 

Do skupiny jsem se vrátila po dobrých pár letech, kdy jsem si dala pauzu od všeho a jen sem tam zašla na terapii, když jsem se v něčem příliš motala. Víte jak, já jako terapeut jsem vypovídaná dost, a když jsem pracovala v sociálních službách, tam se bez komunikace a opravdu konkrétního vyjadřování neobejdete. Takže jsem byla často vypovídaná až až. Mimo jiné mám povinné supervize, jako někdo, kdo vás provází. Tudíž můj level potřeby, vědět, jak co říkám, co to dělá semnou a s tím druhým, je možná jinde a tak je důležité říct. Můžete to mít úplně jinak. 

Každopádně a za čím si stojím. Skupinová terapie je jeden z nejefektivnějších způsobů, jak se na sebe podívat a ještě dokonce slyšet, „Hej, to znám, mám to stejně, neboj, nejsi v tom sama.“ nebo „Víš, jsi dobrá, já bych tohle nedokázal a vážím si tě za to.“
Jak napovídá nadpis. Sdílení není jen o tom, že si ulevíte a odejdete s vyloženým nákladem stresu a frustrace. Je to hlavně o tom, že se vzájemně s lidmi, kterým důvěřujete, podporujete a oceňujete nahlas. Necítit se jako marťan v dnešní době, může být pocit k nezaplacení.